Skoro dvě dekády rozhoduje hokejová utkání v nižších soutěžích, k tomu je vedoucím mužstva a klubovým sekretářem Draků Šumperk. Také dělá strojníka na šumperském zimáku a při domácích zápasech vykonává funkci hlasatele. Jen málo lidí z těch, kteří se dnes podílí na fungování šumperského hokeje, toho s klubem prožili tolik jako Petr Adamec. V rozhovoru pro LifeTV se rozpovídal o zapomenutých registračních kartách v Chomutově nebo o prožitcích rozhodcovské kariéry. „Po jednom utkání mládeže nás napadli rodiče vsetínských hráčů. Skončil jsem v bezvědomí a probudil se až v nemocnici,“ prozradil sedmatřicetiletý rodák ze Šumperka. Protože se již několik let osobně známe, v rozhovoru si tykáme.

Jak jsi se dostal k práci kolem hokeje, pamatuješ si to ještě?

Když jsem byl na střední škole, tak jsem se docela náhodou nachomýtl u šumperského hokeje. Dělal jsem zdravotníka u mládežnických kategorií, částečně i kvůli hokeji potom šla škola bokem, nepodařilo se mi ji dokončit. O něco později mě pan Minář starší a pan Kalvoda nalákali, abych šel zkusit dělat hokejového rozhodčího. V srpnu roku 2000 jsem si udělal svou první rozhodcovskou licenci a od té doby pískám. Letos začnu devatenáctou sezonu, letí to rychle.

Rozhoduješ především mládežnická utkání. Snil jsi o tom, že bys někdy zasáhl do nejvyšších českých soutěží?

Bohužel už od začátku mi bylo jasné, že se nikdy nedostanu do extraligy nebo první ligy a na mistrovství světa, protože jsem s rozvojem rozhodcovské kariéry začal na jednu stranu pozdě. Hlavně tedy s bruslením, protože když jsem na přelomu tisíciletí dělal zkoušky, tak jsem stál poprvé v životě na bruslích. Tehdy mi bylo už přes osmnáct let, na začátky s bruslením je ideální dětský věk. Ale i tak se mi podařilo dosáhnout na druhou nejvyšší rozhodcovskou licenci v Česku, pískal jsem třeba i krajskou ligu juniorů, nemohu si stěžovat.

Co tě motivovalo k tomu, abys dělal hokejového rozhodčího?

Hokej je kolektivní sport a odmalička mě baví, na Draky jsem chodíval už jako malý kluk, jezdil na legendární výjezdy a podobně. A protože mě to chytlo, nechtělo se mi na hokej jen koukat, ale také se na něm podílet.

Jaký nejhorší zápas z pohledu rozhodčího jsi zatím odpískal?

Bylo to utkání pátých tříd, potkaly se týmy Šumperka a Vsetína. Valaši tenkrát vyhráli, ale i přesto nás po zápase napadli rodiče hostujících hráčů, dokonce to zašlo tak daleko, že jsem skončil v bezvědomí a probudil jsem se až v nemocnici, a to v kompletní rozhodcovské výstroji včetně bruslí. Tatínek hokejisty, který mě tenkrát napadl, byl za napadení nakonec odsouzený a já byl tři měsíce v pracovní neschopnosti. Od té doby mám problémy s krční páteří. Ale že bych se tehdy zalekl a skončil s pískáním, to ani náhodou. Pískal jsem podle svého nejlepšího svědomí a nebyl jsem si vědom žádné chyby.

Za ty roky můžeš porovnávat: jsou dnes hokejisté vůči rozhodčím agresivnější než dříve?

Stoprocentně ano. Ono samozřejmě záleží na věkové kategorii. Něco jiného si ke mně jako rozhodčímu může dovolit hráč v mužském hokeji či junior a něco jiného kluk ze žákovské kategorie. Pokud mi malý hokejista začne sprostě nadávat, nemůžeme to akceptovat. Což se bohužel stává, taková je doba. Takže pokud trestat hrubé chování vůči arbitrům, tak především u dětí, abychom to u nich eliminovali a abych z nich v budoucnu byli slušnější hráči.

Jenže ty jsi neskončil u pískání, máš za sebou letité zkušenosti v různých funkcích na úrovni hokejového klubu mužů. Kdy jsi s prací pro Draky začal a co vše jsi dělal?

Už v době, kdy končili slavní Papíroví Draci, tak jsem dělal vedoucího mužstva. Bylo to v době, kdy Šumperk ještě hrál krajskou ligu mužů. O pár let později klub převzal pan Velčovský a já nastoupil do funkce týmového kustoda, potom za mě přišel David Benedikt, takže jsem se posunul zpátky na pozici vedoucího. Toho dělám vlastně dodnes, ještě k tomu mám úlohu sekretáře klubu.

Aby toho nebylo málo, v posledních letech máš novou funkci. Děláš strojníka na šumperském zimním stadionu, mimo jiné jezdíš na rolbě a upravuješ led. Zvládáš práci kloubit s pískáním hokejových zápasů?

Jako strojník jsem i teď na jaře a v létě normálně v práci. Během sezony, když je v provozu ledová plocha, se střídáme na směnách. S dojížděním na zápasy, které mám pískat, většinou není problém, protože to dělám ve svém volném čase po práci. A jelikož jsem se přestěhoval do Havířova, tak už dělávám rozhodčího i tam. No a pokud vyjde čas, tak občas zajdu s něčím organizačně vypomoci na druhou ligu do Orlové, je to z Havířova kousek. Zkrátka si v hokejové sezoně užívám náročný program (směje se).

Co vše obnáší tvá práce strojníka?

Starám se převážně o kvalitu ledu, což znamená, že hlídám čpavek a kompresory, aby zařízení správně chladila. Potom u nás zvlášť fungují rolbaři, kteří pravidelně upravují ledovou plochu. Nicméně na rolbě jezdím i já, třeba večer po konci směny se k tomu dostanu. Člověk musí mít na rolbaření udělané školení, které trvá dohromady týden.

Je ovládání rolby náročné?

Vůbec ne, je to docela hračka. Používám jen plyn a brzdu, takže záleží hlavně na tom, abych správně odhadl vzdálenost od mantinelu, pak už je všechno o praxi, člověk se učí každým dnem. Dřív jsem jezdíval i dvacet centimetrů od mantinelu, abych do něj nenaboural, postupně jsem se přibližoval a přibližoval. Dnes mě někdy kolegové pochválí, že mám tak dobře upravený led, že by ho stejně kvalitně nezvládli udělat ani oni. Taky hodně záleží na počasí, protože venkovní podmínky ovlivňují kvalitu plochy, kolikrát ani nemůžete pro zlepšení nic udělat. 

Hokeji sleduji dlouho, ale nikdy jsem neviděl, jak probíhá namražování ledu …

Dnes není namražování a výroba ledu na zimáku žádná věda. Dřív to trvalo klidně týden, teď stačí dva nebo tři dny chladit betonovou základnu a hned se může nakropit první vrstva o tloušťce několika milimetrů. Potom jde do akce rolba, plocha se zalévá větším a větším množstvím vody, až vznikne vrstva tlustá zhruba dva centimetry. Hokejisté na ní trénují i hrají přípravné zápasy a po měsíci přijde na řadu zvýraznění čar. Jedny čáry jsou nakreslené na základně pod ledem a další už přímo na ledě. Tam ale nic nekreslíme, máme připravené fólie, které položíme na určené místo. Posléze zastříkáme poslední vrstvou vody a led je nechystaný na sezonu.

Rozhodčí, kustod, vedoucí týmu, strojník. To pořád není všechno. Lidé v Šumperku i mimo něj tě znají hlavně jako hlasatele při domácích utkáních Draků. Co vše je během zápasu tvým úkolem?

Zároveň s panem Kalvodou dělám vedoucího boxu, hlásím průběžné dění v hale a nově také vyplňuji elektronický zápis o utkání. I v hlášení na hokejových zápasech bych se chtěl posunovat dál, třeba bych rád hlásil mistrovství světa žen nebo mistrovství dvacetiletých, ale nezáleží na mně, všechny akce obsazuje svazová komise rozhodčích. Je důležité říci, že i na působení v boxu časoměřičů musíte mít rozhodcovskou licenci, i když jen otvíráte vrátka trestné lavice. Do boxu nesmí nikdo, kdo nemá licenci, jinak by z toho mohl být průšvih. Jinak jsem hlásil dvě reprezentační přípravná utkání v Olomouci a Prostějově, na ty dva zápasy bylo potřeba se naučit i hlášení v angličtině, abych vše vyslovoval správně.

Jaký je podle tebe rozdíl v divácké kulise na šumperském hokeji dnes a před patnácti či dvaceti lety?

Je to velký rozdíl a bohužel směrem k horšímu. Jak v počtu lidí, kteří navštěvují hokej, tak v samotném fandění. Když já chodil jako dítě fandit, tak byl celý sektor za střídačkami plný a všichni do posledního člověka hráče povzbuzovali, za jakéhokoli stavu až do konce utkání. Dnes když se hráčům nedaří, tak většina přestane fandit a atmosféra opadne. Myslím, že to je o lidech, někteří si na fanoušky jen hrají a ve skutečnosti jimi nejsou. Ani výjezdy na venkovní utkání už nejsou tak početné. Pamatuji, jak se jelo na barážový duel do Jindřichova Hradce, ze Šumperka tenkrát vyrazily čtyři autobusy, to byla paráda, ale nejspíš neopakovatelná.

Jako vedoucí týmu jsi dříve jezdil na venkovní zápasy autobusem s hráči. Máš na to nějakou velkou vzpomínku?

Ano, ale bohužel ne moc pozitivní (směje se). Když ještě Draci hráli první ligu, zapomněl jsem po utkání v Chomutově registrační karty hráčů, což byl velký problém a vyžral jsem si to se vším všudy. Naštěstí fanoušci byli tak ochotní, že se pro registračky vrátili zpátky do Chomutova a dovezli nám je. Pamatuji, že tehdy nás po výhře nad Piráty někteří příznivci ve tři hodiny ráno vítali na bludovském kopci, parádní zážitky.

Považuješ se pořád za fanouška Draků, nebo to bereš s nadhledem?

Pořád jim fandím a fandit budu, i když mi vzhledem k pobytu v Havířově někteří říkají, že jsem havířovská bestie (směje se). Ale není to tak, že bych byl zaslepený fanoušek. Jednou na utkání v Mostě jsem v rámci fair play udal rozhodčímu našeho hráče, aby dostal větší trest do konce utkání. Protože pro mé kolegy rozhodčí šlo tehdy o klíčové utkání z pohledu dalšího kariérního posunu, tak mi pak děkovali a dodnes jsou mi vděční za správnou radu. Od šumperského hokejisty to byl škaredý zákrok, ale rozhodčí ho neviděli, protože zrovna byli k situaci zády. Z kabiny Draků směrem ke mně nikdo neprotestoval, protože všichni věděli, že to byl zlý faul, nikdo mi nic nevyčítal.

Nedá mi to, vraťme se ještě k rozhodčím. Jsou v Česku opravdu tak špatní, jak fanoušci často říkají?

Máme hodně kvalitní rozhodčí. Většinu z nich znám, ať už z extraligy nebo nižších soutěží a můžu říct, že oproti ostatním zemím jsme na tom velmi dobře. Důkazem je, že Česko bude mít v květnu na mistrovství světa největší rozhodcovské zastoupení. Třeba Švédsko, Finsko a Rusko mají na šampionátu daleko méně arbitrů, to je jasný vzkaz pro české diváky. A když budu mluvit o Šumperku, tak si letos nemůžeme stěžovat na jediného rozhodčího, všichni tady odváděli dobrou práci. Spíš si myslím, že našim hráčům ještě několik zákroků ubrali, kolikrát byl počet vyloučených z pohledu hostů hodně nevyvážený, a přesto šumperští diváci nebyli spokojení. Říká se, že na tribuně je nejvíc reprezentačních trenérů a nejvíc rozhodčích, s čímž naprosto souhlasím. Fanoušci budou asi vždycky nespokojení.

Jak vnímáš vývoj pravidel evropského hokeje? Spousta novinek se přebrala ze zámořské NHL, ať už mluvíme o hybridním zakázaném uvolnění, prodloužení ve třech proti třem nebo zavádění trenérské výzvy. Je to správné?

Pravda je, že tyto novinky převážně zkrášlují hokej a dodávají mu nový rozměr. Lidé na hokej chodí, aby padaly góly, takže třeba hra tři na tři v prodloužení je v tomto směru dobrý nápad, zatraktivní průběh utkání a diváky dostává do varu i napětí. Asi je přirozené, že přebíráme nápady z Ameriky, protože oni tam mají daleko víc příležitostí zkoušet novinky, my jsme toho v Evropě moc nevymysleli. Dokonce se začíná uvažovat o zmenšení evropských kluzišť po vzoru NHL, tak uvidíme.

Máš se v práci kolem hokeje kam posunout?

Pořád mě to baví. Co se práce strojníka týče, tam už vzestup mohu předpokládat těžko, ale přál bych si možná pracovat na některém z extraligových stadionů, v modernější hale. V rozhodcovské kariéře asi k žádné změně nedojde, zůstane mi doživotně druhá nejvyšší licence, takže budu pískat nižší soutěže. Ale kdyby byla možnost, chtěl bych zkusit dělat delegáta v krajské lize, to by mě ještě lákalo. Zajímavé by bylo také vychovávat nové rozhodčí.

Je reálné, aby Draci Šumperk v příští sezoně postoupili do Chance ligy?

Přišel ambiciózní a kvalitní trenér, takže pokud bude dobře poskládané mužstvo, není nic nemožné. Záleží samozřejmě na partnerech, bez peněz se v hokeji do vyšší soutěže posunuje těžko.

Foto: Martin Schwarz, archiv Petra Adamce