Dvakrát vyhrála oblastní mistrovství severní Moravy v parkuru a minulý rok poprvé startovala na republikovém šampionátu. Díky tomu poměřila síly s tuzemskou elitou a poznala závody nejvyšší úrovně. Když ale slyšíte brzy patnáctiletou Elišku Juříkovou z jezdeckého klubu TJ Omega Sobotín o své krátké kariéře mluvit, brzy pochopíte, že výsledky pro ni nejsou prioritou. „I když se mi zrovna nedaří v tréninku, mám radost jen ze samotného ježdění. Doteď jsem ráda, že mám vůbec možnost na koních závodit,“ říká mladá naděje v rozhovoru pro LifeTV.

Jak se tak mladá holka dostane ke sportovní jízdě na koních?

Moji rodiče se znají s paní Martinou Chlandovou, která nás v Sobotíně trénuje, chodili jsme k nim už dříve na návštěvy a já se díky tomu už jako malá vozila na koních. I proto jsem velmi brzy začala mít tyhle zvířata ráda. A jednou za mnou trenérka přišla s nabídkou, abych začala jezdit s nimi, z čehož mám dodnes radost. Všechno to začalo někdy v devíti letech, ale až postupem času jsem začala trénovat pravidelně. Ve dvanácti mi bylo umožněno, abych si udělala licenci.

To jako vážně, už jako dítě si musíš udělat jezdeckou licenci?

Pokud chce člověk jezdit na oficiálních závodech, tak ano. Pak ještě existují hobby závody, kterých se může zúčastnit prakticky každý, pouze musí být na daný závod přihlášený. Licenci si může jezdec udělat od 12 let. Za naši sobotínskou stáj jezdí závodně asi dvacet lidí a většina z nich licenci má, je to docela důležité.

Co musí takový zájemce o licenci na parkurové závodění absolvovat za testy?

Uchazeč musí zvládnout praktické zkoušky v drezuře a parkuru, k tomu je ještě připojený teoretický test, kde vyplňujete odpovědi na otázky, které se týkají všeobecných znalostí o koních. Třeba i záležitostí souvisejících s péčí o koně a podobně.

Jak to probíhalo, když jsi začala sportovně jezdit, přišly hned skoky přes překážky, nebo ses do toho postupně dostávala?

Každý nejprve začíná v kroku, a pak záleží na tom, jak se daný jezdec udrží v sedle. Všechno musí jít postupně a pomalu, aby se něco neuspěchalo a nebylo potřeba odbourávat špatné návyky.

Upřímně, měla jsi dřív z jízdy na koni strach?

Myslím, že strach mě nikdy nedostihl. Spíš jsem za to byla moc ráda a doteď ráda jsem, že mám možnost jezdit. I když se mi zrovna nedaří v tréninku, mám radost jen ze samotného ježdění. Jsem typ člověka, kterého baví adrenalin, takže o strachu ani nemohla být řeč. I proto se mnou šly některé věci rychleji. Někteří jezdci se na zisk licence připravují tři nebo čtyři roky, u mě to tak dlouho netrvalo, i díky možnosti jezdit na zkušených koních, byli od začátku šikovní.

To je tak velký rozdíl mezi mladým a zkušeným koněm?

Z pohledu začátečníka to je hodně důležité. Jezdec, který není dostatečně zkušený, tak podle mě ani nemůže jezdit mladého koně, asi by dopadl špatně. Takže ideální je, když zkušenější jezdci mají mladé koně a méně zkušení dostanou starší, kteří už mají něco za sebou.

Jezdíš od devíti let stále na stejném koni?

Už jich bylo více, nemám pořád toho samého. Začínala jsem na starší kobylce, která nemohla nosit velkou váhu, s ní jsem jela i první závody. Pak mi dali na ježdění kobylu Koru, se kterou jsem nejprve byla na oblastním mistrovství druhá a později i první, přirostla mi k srdci. Jezdila jsem s ní závodně dva roky, potom měla hříbě a místo ní přišel na řadu valach. I s ním jsem vyhrála oblastní mistrovství, ale sezona s ním byla daleko náročnější, protože kobyla je charakterní a pro jezdce by udělala vše. To se o valachovi říct nedá, nadřela jsem se s ním, na druhou stranu mi dal hodně zkušeností. V nové sezoně dostanu zpátky Koru, takže super. Zároveň jsem začala jezdit mladou kobylku Zulu, se kterou se letos pokusíme něčeho dosáhnout. Je super, že mohu jezdit malého koně a učit ho.

Říkáš, že by kobyla pro jezdce udělala vše. Tak mě napadá, dá se nějak porovnat vztah koně k člověku se vztahem, který mají k lidem psi?

Myslím, že kůň nedokáže dát člověku stejnou lásku jako pes. Pořád je to zvíře, které váží 600 kilogramů, nemůže přijít a skočit na vás. Ale člověk, který koním rozumí, tak z nich vycítí, jestli ho mají rádi.

Jak to máš s tréninky, zabírají ti hodně času?

Hodně záleží, jak moc to člověk bere vážně. Protože Omega Sobotín je sportovní stáj, tak to všichni vážně bereme a chceme dosahovat dobrých výsledků. Trénujeme třikrát až čtyřikrát týdně.

To jsou tréninky na koních. Absolvuješ ještě zvlášť silovou přípravu?

Dělám asi rok a půl atletiku, ale to s ježděním na koních nemá moc společného. Rodiče mi doporučili tam chodit, mám to spíš pro zlepšení kondičky. Ostatní z Omegy Sobotín atletiku samozřejmě dělat nemusí. Ale je pravda, že po fyzické stránce mi atletika pomůže. I když u ní člověk používá jiné svaly než při ježdění na koni, tak to není k zahození.

Trénuješ na koních i přes zimu, nebo míváte přestávku?

V zimě většinou chodíme trénovat jen my jezdci do tělocvičny, kde posilujeme a trénujeme svaly, koně odpočívají a nabírají síly na jaro. Občas s nimi sice jdeme do haly a uděláme drezuru pro zlepšení kondičky, ale je lepší, když po zimě mají více energie, jsou díky tomu šťastnější.

Staráte se o koně z vaší stáje i vy závodníci?

Jasně, chodíme za nimi a staráme se o ně. Třeba den před závodem jdeme za nimi, umýváme je, chystáme věci a podobně. Když je čas, zajdu do stáje pravidelně několikrát týdně, ale ne pokaždé to vyjde.  Bydlím čtyři minuty pěšky od stáje, takže to naštěstí nemám moc daleko.

Někteří hokejisté hrají hokej profesionálně a živí se jím. Stejně tak fotbalisté a další sportovci. Existují takoví profesionálové i v jezdectví, nebo se ježděním na koni nedá uživit?

Určitě takoví jezdci existují. Většinou fungují tak, že dostávají peníze od majitelů koní, kteří jezdcům platí za to, že s nimi jezdí. Ale to už musí být opravdu kvalitní a prověření jezdci, kterých je daleko méně než koní. Hodně lidí se mě ptá, proč nejdu studovat na zemědělku, když mě tolik baví koně, ale mně přijde, že to nemá pořádnou budoucnost. Jen málokdo má štěstí, aby se mohl živit prací v okolí koní.

Takže už ani nedoufáš, že by ses prací s koňmi mohla živit?

Byl by to pro mě splněný sen, ale všechno kolem koní je finančně náročné. Určitě vím, že v nejbližší době s ježděním nechci skončit, i když se trochu bojím, že ho budu muset omezit, třeba kvůli vysoké škole. Pak se ze sportovní kariéry mohou stát rekreační vyjížďky. Nicméně teď mě pořád rodiče podporují, abych mohla dělat, co mě baví. Za to jim moc děkuju.

Plánuješ si pořídit vlastního koně?

Přemýšlela jsem nad tím. Ale teď by to pro mě nebylo jednoduché, protože ke kobyle Koře mám takový vztah, že bych možná svého koně nedokázala mít tak moc ráda jako ji. Měla bych pocit, že jednoho z těch dvou zanedbávám, což by nebylo dobré. Navíc mít vlastního koně není legrace, a to jak po finanční, tak po časové stránce.

Přihodil se ti někdy vážný pád z koně?

Vážnější pád se mi přihodil jen jeden, shodou okolností zrovna při licenčních zkouškách. Prováděla jsem přípravu před parkurem a zkoušela skoky s mladou kobylou. Ta byla tak moc šťastná a natěšená, že jsem z ní spadla dolů. Naštěstí se mi ni vážného nestalo, měla jsem jen odřeninu na tváři.

Přemýšlela jsi někdy i nad závoděním v dostizích, nebo by to pro tebe byl velký skok do neznáma?

Těch odvětví ve sportovním ježdění na koni je hrozně moc. My děláme hlavně parkur a drezuru, která je základem úplně všeho. Dokud nemá člověk zmáknutou drezuru, nemůže dělat nic dalšího. Dostihy jsou zase něco úplně jiného, protože u nich musíte používat jiné svaly, tím pádem je potřeba se přeučit. Myslím, že každý jezdec má rád svoji disciplínu a neměnil by za jinou. Nemluvě o tom, že v okolí Šumperka žádné dostihy nejsou, takže mě to ani nikdy nenapadlo.

Jak moc ve tvém sportu záleží na tom, v jakém klubu jezdec působí?

Záleží především na přístupu trenéra, na tom vše stojí a padá. U nás v Sobotíně je navíc dobré, že mezi sebou máme dobré vztahy, a to i s koňmi, takže fungujeme kvalitně. Trenérka s námi jedná moc krásně a umožňuje nám jezdit na velice dobrých koních, toho si moc vážím. Je taky strašně důležité, aby byli koně šťastní, od toho se odvíjí další výsledky. Bohužel ne všude o koně tak dobře pečují, někdy lidé raději upřednostní výsledky.

Doteď jsme nezmínili jednu důležitou věc. Jaké jsou tvé největší úspěchy?

Osobně za úspěch považuji každý dobře zajetý závod. Ale mým zatím nejlepším výsledkem je dvakrát vyhrané mistrovství severní Moravy a jedna účast na mistrovství České republiky. Tenkrát se mi ale moc nezadařilo, ráda bych se tam letos podívala znovu a předvedla lepší výkon. Nejdříve ale musíme zvládnout kvalifikaci a záleží i na tom, jestli bude Kora zdravá. Tentokrát mám o něco těžší výchozí pozici, protože už nepojedu za děti, ale v juniorské kategorii. Ale už jen zažít atmosféru republikového mistrovství je super, moc jsem si to užívala, proto chci jet znovu.

Reportáž z prostředí jezdeckého klub TJ Omega Sobotín

A jaké máš dlouhodobé cíle?

Kdyby to šlo, ráda bych pravidelně jezdila na mistrovství republiky, ale hlavně chci pokračovat v dobrých vztazích s koňmi. Přeju si, aby byli všichni zdraví a nic se nepokazilo. Takže konkrétně vytyčený cíl nemám, spíš se chci zlepšovat a hezky jezdit. Přijde mi, že čím déle jezdím, tím víc pociťuji, že toho dost neumím a pořád se mám co učit. Když nad tím teď přemýšlím, možná bych si někdy v budoucnu přeci jen koupila mladého koně, pracovala bych na něm od začátku a pak s ním něco dokázala, to by se mi líbilo.

Teď máš v plánu studovat gymnázium. Víš už, co bys chtěla dělat v dospělosti za povolání, pokud bys jezdectví nedělala profesionálně?

Zajímavé by bylo dělat veterinářku u koní, ale na druhou stranu bych to asi nedokázala, protože bych je nemohla vidět trpět a umírat. Ještě přesně nevím, co budu dělat, ale ať půjde o jakoukoli práci, chci si najít volný čas na ježdění. Už jsem sportu s koňmi obětovala hodně času i úsilí a byla by škoda jen tak zahodit kariéru, ale záleží na situaci v příštích letech, podle toho se rozhodnu.

Foto: archiv Elišky Juříkové